Pražské setkání a svoboda Kuby

Carlos Alberto Montaner

Před více než rokem česká společnost Člověk v tísni založila „Mezinárodní výbor na podporu demokracie na Kubě“. Do čela této nové organizace se postavil se svým typickým smyslem pro solidaritu bývalý prezident Václav Havel .Nechyběly ani další  významní politici  jako Arpad Goncz , José Maria Aznar, Mart Laar, Luis Alberto Lacalle, Filip Dimitrov, Patricio Aylwin, Kim Campbell, Luis Alberto Monge a Violeta Chamorro, všichni bývalí prezidenti či premiéři svých zemí. Také se připojili někteří velmi významní spisovatelé, mezi nimi Peruánec Mario Vargas Llosa, Argentinec Marcos Aguinis, Mexičan Enrique Krauze, Polák Adam Michnik a Francouz André Gluksman..

Tento výbor se již dnes může vykázat zcela mimořádnými  výsledky. Zaštiťuje totiž opravdu „vrcholné setkání“ , které se uskuteční v Praze ve dnech 17. – 19. září a  nese název „K demokracii na Kubě“. Toto setkání svolávají  Petr Pithart, předseda Senátu České republiky, a Cyril Svoboda , ministr zahraničních věcí. Jde  bezesporu o nejdůležitější politické setkání na téma Kuby , které se  uskutečnilo od dob nastolení diktatury před téměř půl stoletím.

To je skutečně výborné, neboť Západ zůstává  ve své agendě Kubě stále dlužen. Po roce 1989, kdy padla berlínská zeď a občané Československa započali  svou „sametovou revoluci“, se evropské  komunistické režimy začaly jeden po druhém mizet. Dokonce i nikaragujští sandinisté (prakticky se jednalo o havanský protektorát) byli roku 1990 smeteni pamětihodnými volbami, které byly výsledkem mezinárodního demokratického tlaku a koncem sovětské podpory.

Udržela se pouze kubánská diktatura. Proč? Vysvětlení, které rád nabízí Fidel Castro a jeho příznivci tvrdí, že  v případě Kuby šlo o revoluci , která se nedostala k moci díky Moskvě, že šlo o revoluci, v níž se  nacionalismus a marx-leninismus  spojily v podpoře charismatického „Nejvyššího vůdce“, což je politický proces, který našel značnou lidovou podporu.

Pravda je však  zcela jiná a daleko smutnější: příčinou setrvání kubánského komunismu je třeba hledat  v  bezohledné a brutální výkonnosti  represivního aparátu, tak jak tomu je v případě Severní Koreje. V létě roku 1989, pár měsíců před pádem berlínské zdi, nechal Castro pod  záminkou jakýchsi temných obchodů s drogami popravit svého nejlepšího generála,Arnalda Ochou a nejbližšího agenta rozvědky, Antonia de la Guardiu, protože věděl, že jsou příznivci perestrojky, že jsou rozčarovaní z celého systému a  unaveni jeho neúspěšným vůdcovstvím, které v té době již trvalo 30 let.

Byly to „exemplární“ popravy. Bylo to ponížení a zostuzení ve vládních řadách, aby si veškerá jak civilní tak vojenská nomenklatura, uvědomila, že jakékoli vybočení z ortodoxie či projev nespokojenosti  či neposlušnosti bude zaplacen smrtí. Zároveň zesílila perzekuce demokratické opozice  a Vrchní velitel veřejně  vyjádřil tím nejdivočejším způsobem, jakého je jeho komediantská škála vyjadřovacích prostředků schopna, svou politickou strategii po rozpadu východního bloku: „to se dřív celý ostrov potopí v moři, než abychom  opustili marxismus-leninismus“. Kuba zůstane  do skonání časů komunistická, i kdyby všichni Kubánci měli při obraně této tak absurdní  kauzy zahynout.

Celý svět přirozeně ví, že  to není možné. Kuba se nemůže  navěky stát komunistickým anachronismem v srdci západního světa. Je tedy pravděpodobné, že situace se začne měnit ve chvíli, kdy diktátor Fidel Castro, osmasedmdesátiletý nemocný stařec, zmizí ze scény ať už následkem smrti či  pokračujícím úpadkem jeho již dnes značně oslabených duševních schopností.

Toto tvrzení není pouhým dohadem. Již dnes jsou velice patrné  náznaky, že  ve vlastních vládních řadách existuje silný proreformní proud, v této chvíli zastrašený a mlčící, který čeká, až se po zmizení všemocného tyrana bude moci projevit stejně jako tomu bylo v Číně po smrti Maa, či dokonce ve Španělsku  po pohřbu Franca. Tento reformní proud by eventuelně mohl spolu s nejodpovědnější částí domácí i zahraniční opozice vytvořit  nějaký národní konsenzus, který by umožnil bez násilí a represálií  přechod k demokracii, v níž by byla respektována ta nejzákladnější práva. Demokracii navíc schopné vytvořit ekonomický model, který by  učinil konec bídě , přídělovému systému a naprosté beznaději vyvolané Castrovým stalinismem.

Proto je mezinárodní podpora kubánských demokratů věcí zcela zásadní. Poselství nadcházejícího pražského setkání, které dorazí na Kubu, bude mít na budoucí chod kubánských dějin zcela zásadní význam: „Ve svém boji nejste osamoceni. Svobodný svět nepřijme zvrácenou představu, že komunismus vnucený Kubáncům je trvalou formou útlaku. Nepřipustíme přechod moci beze změn. Přijmeme jako legitimní pouze takovou  kubánskou vládu, která bude vyjadřovat svrchovanou vůli kubánského lidu prostřednictvím  svobodných a pluralitních voleb, které se uskuteční v atmosféře  svobody a úcty k lidským právům“.

Až na Kubu konečně dorazí svoboda, nikdo nebude pochybovat: tento podnět přišel z Prahy.   

2004-09-11